Deska je celá plná překvapení. Nový baskytarista Silentor, nové klipy, překvapivě světlý booklet. U metalové placky se většinou předpokládá booklet co nejvíce černý. U Warchild tomu tak není – k vidění na Aleisterově stránce. Tato deska nabývá kvalit nejlepších „studiovek“ a přitom si ji kapela natočila sama a sama si ji vydala.

Po vložení placky do přehrávače jsem žasl. Něco málo jsem slyšel ještě před vydáním CD, ale na CD se hudbě dostalo luxusního zvuku. První track nese název Bloody shadows of London. Začátek s klávesovým doprovodem se nese v docela klidném duchu. Posluchač čeká co přijde. Zcela nečekaně vlna agresivního vokálu, který je naprosto typicky Warchildovský. Jen škoda, že na této písni je více než kdekoliv jinde znát používání automatického bubeníka.

Následuje Hell of Despair. Poněkud thrashovější záležitost nesoucí i prvky blacku. V této písni nemůžu nezmínit luxusní klávesový doprovod. Ačkoliv klávesy v metalu nemusím, nedokážu si představit tuto píseň bez jejich doprovodu. Když se do této písně pořádně zaposloucháte překvapí vás, jak neuvěřitelně zpomalí tempo. Od začátku se nesete na vlnách rychlosti a agrese a najednou sek, píseň zpomalí a do uší vám proniká naprostá brutalita.

Burning… víceméně black metalová záležitost. Brutální prasečina od začátku až do konce. K této písni kapela natočila klip, který je nutno vidět, nenacházím totiž slov, kterými bych tuto píseň a její klip popsal. Zastánci starého, možná až oldschoolového metalu, budou v rauši stejně tak jako já.

Old man’s legend… další kousek, který se může pochlubit i klipem. Záležitost pomalejší, ale o to agresivnější. Rychlé pasáže střídají pomalé a pomalé pasáže střídají rychlé. Agrese a brutalita – pro Warchild tak typické znaky se na této písni podepsaly snad nejvíce.

Warrior – začíná pomalu, ale o to rychleji končí. Po pár taktech pomalých kytar se vám do uší ozve skoro až grindová palba, která vás nenechá klidnými.

Hell of Despair II – pokračování „pekla zoufalství“ … Nemám slov, tuto píseň musíte slyšet. Hudba vás srazí na kolena a když se zaposloucháte do textu…nepopsatelný zážitek.

Last goodbye – tato píseň začíná podezřele podobným riffem jako je v písni Doom na minulém albu. Tento fakt jsem zkoumal docela dlouho a není tomu tak. Jistá podobnost se tam sice nachází, ale čert to vem… Tento track je téměř progresivní, ale zůstává hodně u klasiky…lahoda pro uši.

Jako poslední track je bolusová pomalá pecka s názvem Canon In D Major, jejíž autorem je Johann Pachelbel. Tato bonusovka by se hodila do repertoáru, některé symfo-metalové partičky, ale na CD Warchild má své čestné místo a musím uznat, že aranžmá je hodně luxusní.

Možná budete, namítat a prskat, že jsem toho moc nenapsal. Ale věřte mi, že hudba Warchild nejde popsat slovy, ta se prostě musí slyšet. Klipy a ukázky z CD naleznete na oficiální stránce kapely, kde si CD můžete i koupit :D